ŽÍT, nepřežívat a zbytek nechat odejít...

Tomáš Lukavec

18. 04. 2021 remove_red_eye3270x timer15 min. 3

“Kdy jsi byl naposledy šťastný?", zazní otázka. Zaskočeně vnímám, jak hryzá do živého.

Koukám do svého přeplněného diáře.

Je úžasné, že i v době COVIDu mám plno. Od rána do večera. Odpověď ovšem ne a ne najít. Marně lovím v paměti. Projíždím svoje dovolené, výlety, všechny děkovné zprávy a e-maily od fanoušků. Ať už odpovídám na otázku jakkoliv, pořád to není ono. Nějak to nevychází ze mě.

“Kdy jsi naposledy plakal?”, následuje další otázka od Barči.

Zvláštní. Kolikrát čelíme záludným otázkám.

Já mnohokrát v rádiích či televizi. Dokážu si vybavit ve své paměti výzkumy z marketingu. Ale… Nedokážu odpovědět na dvě pitomý otázky?! Po chvíli mi dochází, že v tom nemusím být sám. A nejsem. Stejnou otázku položím své mamince. Svým přátelům. A můžete si ji položit i vy, kdo nyní čtete tyto řádky. Proč je v našich životech občas těžké odpovědět na něco nám tak přirozeného a vlastního, jako na otázky týkající se těchto základních témat:

Štěstí, radost, bolest, smích, opravdová láska, strach ze smrti, ztracení se v očích druhého, láskyplné mlčení… atd. Chci se vrátit do míst, kam chodím tak nerad. A přece… Mé dětství na malé vesnici bylo kupodivu krásné. Můj otec se mnou hrál fotbal, učil se do školy, a když nastala ta správná chvíle, posadil mě na moje první kolo. Byl tvrdý a přísný, ale ne snad proto, že by mě nemiloval. Přišlo mi, že nedokázal doopravdy milovat ani sám sebe. Teprve se to učil. A máma mu s tím nedokázala příliš pomoci. Muselo pro ni být náročné sledovat ho, jak se mě snaží pochovat nebo obejmout. A jak ke mně hledá cestu. Vše proto raději dělala sama, moc mu nedůvěřovala.

Táta si tehdy našel práci ve Stavoně, kde se svým obrovským intelektem a citem pro umění vyráběl okna. Jeho úkolem bylo zasazovat plastová skla do plastových rámů. Den co den. A jeho šéf? V podstatě prý kokot. Alespoň to tak tedy na mě působilo, když přišel zpocenej z práce a v jednom kuse nadával. Vzpomínám si dodnes, jak jsme si doma hráli s mými kamarády, a on je ani nepozdravil. Zle se po nich podíval a v jeho očích se zračil vztek a únava. Obecně ke mně pak kluci z vesnice chodili neradi. A i já se domů kolikrát vracel s nechutí.

To, co máma s tátou z celého srdce nenáviděli – a sice pracovat pro peníze – dělali jenom z jednoho jediného důvodu: rekonstruovali tehdy statek, dá se říci chlív, který odkoupili za pár šušňů proto, aby se v něm usadili a začali rodinný život. Idylka.

Pořídili si s budovatelským nadšením tu zřícenu. A chtěli z ní udělat hrad rodu Lukavců. A realita? Zimy jsme doma trávili zabalení v bundách a šálkách, spát jsme chodili ve svetrech. Netekla voda, takže maminka chodila do studně pro vodu. Ohřívala ji na plotně, aby mě přebalovala do čistého a abychom měli  alespoň ten horký čaj. Bylo běžné, že k nám lezly dírami ve zdi cizí kočky, které se potulovaly sem a tam. To by ve finále bylo úplně jedno, kdyby rodiče v tom chlívě byli alespoň šťastní. 

Jak jsem postupem času rostl, vnímal jsem, jak z cihel vstává i náš dům. Pokoje se začínaly skládat ze čtyř úhledných stěn. Radiátor opravdu hřál. Světla svítila bez výpadků elektřiny. A mamince a tátovi? Těm to nestačilo…

Pokračovali se svým projektem dál. A tak se narodil i můj bráška. Zpočátku jsem chtěl mít sestřičku, ale příroda to zařídila po svém. Jak brácha rostl, vnímal jsem, že se mu dostává toho, co mně tak nesmírně chybělo. Táta ho hodně objímal, dotýkal se ho, dával mu pusy. Upnul jsem se ke své mamince a věřil, že je to tak správně. Že to tak má být. A jí to nevadilo. Těšilo ji to a nepřišlo jí zvláštní, že táta a já spolu vzájemně nechceme zůstávat o samotě.

Jak ubíhaly roky, všímal jsem si stále více, že mezi mámou a tátou není něco esenciálně v pořádku. Hádali se na zahradě, doma, mnohdy i před ostatními. Jednou to celé vygradovalo. Zrovna byly Velikonoce. Táta vybuchnul a chytnul mého dědu (otce z mamčiny strany) pod krkem. Vypukla tak rvačka, která neměla daleko od zásahu policie. A já? Utekl jsem k potoku jako vždy. Sedl jsem si na lávku, dusil v sobě pláč a modlil se, aby to jednou skončilo. 

Proč jsou k sobě lidé tak násilní? Proč táta dělá dědovi a mamince to, co mně dělá spolužák ve škole? Proč ubližuje fyzicky? Proč?Považoval jsem to za zločin, s kterým jsem si nevěděl rady. Vtom jsem si všiml, jak mě skrze škvíry v plotě z baráku od vedle sleduje Hanka, postižené děvče. Nikdo na vesnici tu holčičku moc neznal, její maminka ji jenom občas v kočárku vyvezla k místní kantýně pro pečivo.

Tehdy jsem si řekl, doslova několikrát soustředěně zašeptal:

“Jsi úžasná bytost. Jenom tě tady nikdo nevidí. Jsi vlastně v bezpečí. Ale nemáš kamarády.”

Myslím, že jsem touto větou v rozpoložení, v kterém jsem byl, definoval v mnohém svoji budoucnost. Vztah ke štěstí. Nejenom pro svoji pozici nezávislého Brand managera, ale také pro svůj osobní život.

Začal jsem tvořit laskavosti jenom proto, abych sám sobě dokazoval, že svět může být láskyplné místo. Ale lásku jsem si sám odpíral. Laskavost se pro mě stala mechanikou, morálním strojem na něco, co se má. Ale já nevěděl, jak se v tom cítit. A trápil jsem se. Protože jsem lidem nevěřil. Stejně jako tátovi a kamarádům, kteří mě z ničeho nic bili. Nevěřil jsem dokonce ani sám sobě, že laskavost je něco, co lidé dělají s otevřeným srdcem. 

Další roky jako z prdele: pohádky, které už znáte.

Do svého příběhu jsem dal především útěk z domova.

Jak běžíme a já ztratím bačkoru. Ve videu vidíte, jak pádíme lesem. Pak záběr na bytovku. A pak je tu benzínka, kde si přivydělávám. Dostávám peníze za to, že umývám okna majitelům aut. Jsem malej kluk bez peněz, co si chce našetřit na knihy do školy. 

Řidiči se mě na nic neptali. Jenom jim to do sebe tak nějak hezky zapadalo, když jsem jim začal o sobě povídat. Kluk – benzínka – umyté okno – dám klukovi pár drobných – cítím se lépe – odjíždím.

Myslím, že se cítili blahosklonně. I já sám jsem podlehl dojmu, že už za něco stojím. Prachy v ruce. Peníze jako důkaz, že funguje na druhých něco, co je ve mně vlastně stále rozbité. Že v sobě nemám absolutně žádné hodnoty, principy dobra, laskavosti, důvěry. Táta se mnou neprošel hlubokými momenty, kdy jsem ho podvědomě potřeboval. Máma mě k sobě sobecky tiskla jako jelimánka, aby nebyla sama. A mně se to pateticky líbilo, protože jsem mohl tajně masturbovat v bezpečí domova, kde jsem nemohl pochopit, co je to opravdový vztah dvou lidí, kteří nešukají jenom podle pracovní doby. 

Tak takhle to vážně na světě chodí? Škoda, že tehdy nepřijela na benzínku nějaká bytost, jež by se mi podívala do očí a zeptala by se: 

“Synku, copak to tady proboha děláš? Proč?”

Domnívám se, že se z našich příběhů právě takhle stávají hovna. 

“Použiju příběh z toho důvodu, aby si mě lidé lépe zapamatovali a abych z toho více vytřískal.”

Tohle občas na intuitivní úrovni slýchám od svých klientů. Co čekat, když až právě nyní rozbíjím sám sebe? Upřímně? Nejraději bych ten svůj příběh spálil. Píšu to zcela upřímně a otevřeně. A vyprávěl ho dnes pouze svým nejbližším snad jen raději u krbu. Mám za to, že jsem některé lidi kolem sebe uvrhl do vědomí toho, že šlehat příběhy v záběrech je navenek lepší, než je vědomě prožívat a sdílet je v mikině ve videu, v němž není třeba příkras. Vzniklo mnoho porovnání a spousty lidí jsem dokonce dle mého i odradil od sdílení svého vlastního příběhu. Myslím, že jsem se tímhle ztvárněním chtěl v mnohém odlišit. To podstatné je ve finále někde jinde.

Není to o tom, kolik fanoušků váš příběh získá či přitáhne. Je to o tom, jak do hloubky inspiruje a dovede byť jednoho člověka k hlavnímu uvědomění, že to podstatné je schopnost ne PŘIKRÁŠLOVAT REALITU, ale stávat se VĚDOMĚJŠÍM ČLOVĚKEM V REALITĚ, v které dokážeme následovat ne pouze jedinou cestu, ale vést sebe i ostatní lidi k vytváření vlastních voleb a řešení v napojení na svůj zdroj dobra (či laskavosti, chcete-li). Ať už jsou důsledky jakékoliv. 

Marketing se potom může stát onou pomyslnou špičkou ledovce, kdy si vás lidé sice zapamatují, ale sami si se sebou nevědí rady. A to jednak proto, že mohou slepě podlehnout dojmu, že vaše řešení je definitivní a to jediné správné. Respektive, kouknou se na určitý aspekt vašeho příběhu a jednají přesně podle něj, aniž by brali v úvahu své vlastní hodnoty. A jednak takový marketing nemusí otevírat cestu správným otázkám, jako jsou například tyto: 

“Proč chci být opravdu bohatý?”

“Co je to pro mě opravdové bohatství?”

“Jak poznám, zda se v tom budu cítit dobře?”

“Kdy je to pro mě či pro společnost emočně prospěšné a kdy nikoliv? Bez ohledu na cokoliv?”

Místo toho se aktuální online marketing a trh může dostávat do zacykleného prodejního argumentu:

JAK? (Vydělat více peněz, podnikat online, ušetřit čas, být více sám sebou atd.)

Nevidíte to? Konzumujeme návody jako šílení a přitom to, co tvoříme, není vůbec odrazem našeho vědomého rozhodnutí předat něco podstatného. Jde nám pouze o to představit něco, co ostatní nakoupí, znovu zkonzumují, a poté se po tomto delším kolečku znovu dostanou k otázce:

“Proč?”

A když už někdo použije hlubší otázky, nacházím za tím mnohdy jenom nějaký automat na prachy. A z toho mi začíná být úzko, protože když dané lidi potkáte osobně, nedokážou vám často ani stisknout ruku, poslat vás normálně do prdele nebo vám dát pusu na tvář. Prostě nic. Je to podle mě maska jako prase.

Možná právě tohle je pro mě nyní tou největší výzvou. Odpálit i ve svých budoucích projektech to něco v našlehané podobě. Vím, že to může být nové, v něčem nepochopené, zvláštní. Protože to, co vím o marketingu, je mnohdy v rozporu s tím, co cítím jako člověk. Ve finále vznikne to, co vzniknout má.

Ve svých 31 letech přiznávám, že jsem možná větší dítě než kdykoliv předtím. A i když v tom videu utíkám, můj bytostní útěk se nikdy neodehrál. Běželo tělo ve strachu. Nevědělo kam. A když se tam dostalo, prodalo to lidem na benzínce.

Proto vnímám více než kdykoliv předtím naléhavost uvědomění. A možná i vy to tak budete vnímat:

Dovolit si to. Vzdát se a přiznat si, že nejste v pohodě, je zásadním rozhodnutím, které vám od dané situace neulehčí. Neslibujte si to za každou cenu. Smysl vám to bude dávat třeba až za pár hodin, dní či měsíců. Pokud se neuvrhnete do výkonnostního maratonu v honbě za výsledky, které stejně nepotřebujete. Začne totiž vznikat něco, v čem se nebudete užírat otázkami, jež v kontextu vaší radosti z práce či podnikání ve finále nehrají roli.

Miluju jeden záběr z filmu Nouzový východ. Kate Winslet v ní říká Leonardovi, že by měli odjet do Paříže, kde si slíbili svobodu. Ona že tam bude pracovat a on že bude mít dostatek času najít své opravdové poslání. Jenomže Leonardo je povýšen v práci. A nechce se mu. A tak odpoví:

“Jestli chceš, zaplatím ti psychiatra.” 

Je to kruh řádu, v němž zmatený zaplatí pomoc opravdovému, jenž vnímá, že pomoci potřebuje zmatený. Ale psychiatr netřeba, protože ten je produktem zmatené mysli člověka, který na něj sice vydělá, ale umře prací, která mu nedává smysl. Před dvěma měsíci jsem se rozhodl začít rozbíjet tyhle kruhy. 

Došlo mi, že je to ta největší laskavost, kterou jsem si ve svých drobných zločinech na sobě dlouhé roky odpíral. A uvrhal tak sám sebe do žaláře prázdnoty, konzumu, fotek na sociálních sítích, které jenom demonstrují mou odevzdanou tupost a podvolení se nesmyslné tyranii řádu, který jsem kreténsky živil nadšením z něčeho, co prostě štěstí nepřináší (peníze, rozhovory v televizi, sláva atd.). V hlavě mi stále zní otázka: “Kdy jsi byl naposledy šťastný?” Poslední dny něco takového opravdu cítím. Ale jinak… Ptáte se jak?

Představte si, že každý váš den se skládá pouze z drobných zločinů (lži, pomluvy, nejednání v souladu se svými pocity, manipulace, živení vztahů s lidmi, kteří vám ubližují atd.) a z drobných laskavostí (poděkujete za něco upřímně, s úctou někomu prokážete něco, o co žádá, překvapíte někoho drobností, kterou nečekal, usmějete se na cizí lidi, zvednete něčí spadlou peněženku, podpoříte někoho ne z kalkulu, ale zkrátka z dobré vůle atd.)

Jaká je rovnice vašeho života? Možná hodně mínusová nebo naopak plusová, přínosná.

Já si vzpomněl paradoxně na tři laskavosti, které zásadním způsobem zformovaly můj život. A vy můžete společně se mnou vzpomínat na ty své:

1. LASKAVOST PŘÁTELSTVÍ

Ten Tom měl kdysi dávno jednoho kamaráda, jmenoval se Michal. Pocházel z movité rodiny, kde peníze nehrály roly. Znali jsme se z letního tábora. A světe div se, rozuměli jsme si. Byli jsme oba takoví podivíni, on s láskou pro chov rybiček, já milovník zajímavých příběhů. Jezdil za mnou bez hnutí brvy do polorozbořené bytovky. Proč? Hráli jsme spolu na Play Stationu do večera různé hry. Obzvláště rádi jsme měli ty příběhové, kde jsme se museli rozhodovat a všelijak bojovat s různými příšerami. Zvláštní bylo, že i když jsem se styděl za to, kde žiju, Michal neopovrhoval vůbec ničím. 

Nevadilo mu, že nám protéká záchod. Že to u nás smrdí kvůli plísni na zdech. Že je v koupelně děsná zima a že člověk musí sklonit hlavu skoro až k zemi, aby se nepraštil o bojler. Sousedy romského původu neřešil vůbec. Jezdil za mnou s vděkem a nadšením. I když u něj doma to bylo luxusní. Vila, obrovská sauna, několik prázdných pokojů, několikapatrová americká lednice… Proč mě měl tak rád a já jeho? Bylo to snad v majetku? Ne. Bylo to v drobných laskavostech. Já jsem se hodiny vydržel dívat na to, jak hraje počítačové hry a nosil mu u toho pití, naléval mu, aby dodržoval pitný režim.

Obdivoval jsem ho za to, jak dokáže rychle reagovat a klikat na počítači. Moje máma ho vždycky objímala a říkala mu, že je jako její vlastní a ať se u nás cítí jako doma. Pekla pro něj buchtu. Jedli jsme ji s úsměvem a předbíhali se, kdo sní víc kousků. Věděl, že toho moc nemám, ale zároveň nikdy nevypichoval to, co má on. Byl rád za to, že má opravdového kamaráda. Já jsem se nikde nechlubil, že je bohatý. Jedl jsem u něj chleba s máslem a těšil se, až zapne počítač a já mu budu radit. Bylo to dobrodružství jezdit k němu do vily, ale bez něj by to tam nemělo smysl. Po letech jsem pochopil, že lidé se nemusejí stydět za to, že mají druhé rádi, když je mají opravdu rádi. Není potřeba žádný povrchní důvod.

Můžete milovat ženy, muže, děti jenom proto, že jsou laskaví a mají dobré srdce. Nebo prostě proto, že to srdce máte laskavé vy. Ať už jsou ostatní chudí či bohatí, tlustí či hubení, sprostí či mluvící spisovně. Je to normální. Naprosto. Prostě proto, že to tak cítíte. A vidíte je skrze nánosy jako bytosti. Tahle přirozená láska-vost, kterou jsem po příchodu do Prahy vymazal z hlavy, je podle mého naprosto klíčová pro vytváření nejenom prospěšného prostředí kolem sebe, ale také napojování se na lidi, kteří mohou být znovu přínosem pro nás. A to bez ohledu na výsledek, hmotu či jakoukoliv materii.

Zkuste si proto se mnou položit následující otázky:

1) S kým vedle sebe dokážete strávit několik hodin jenom v tichosti a cítíte vnitřní klid či určitou nepodmíněnou radost?

2) S kým ve vašem životě rádi čelíte nepříjemným situacím či bolestivým momentům a víte, že se nemusíte přesvědčovat o tom, že tam jsou správně?

3) S kým naopak spolupracujete (byznys/spolupráce atd.) pouze ze zištných důvodů?

4) S kým spolupracujete z nezištných důvodů a proč?

2. LASKAVOST RODIČE/LÍDRA

Jako kluk jsem si vytvořil obrovský odpor k tělocviku. Považoval jsem ho za nejhrubší projev vzdělávacího teroru, režimu, který nejenom že mě nutí sedět v lavici několik hodin, ale který mě donutí se v určitou chvíli najednou hýbat, a to až moc. Nelogicky. Svléknout se před cizími lidmi. A to nejenom před vrstevníky, ale také před učiteli. A jít hopsat jako kokot za zvuku píšťalky. Vadilo mi, že je to na příkaz. Vadilo mi, že pak musím házet míčem nebo lézt po provazu a dotknout se stropu. Někoho vybíjet tím, že ho praštím rukou. Do něčeho kopat, co pak hopsá do sítě mezi dvěma tyčemi. Říkali mi, že je to dobré pro mé tělo.

Ale já cítil, že pro mé tělo je prospěšné běhat v lesích a polích kdy chci. Sedět u potoka, lovit pstruhy. Ráno lézt po stromech, válet se v trávě pod svahem. Bojovat s klackem, sekat dříví, házet kameny do rybníka. Ostatní kluci měli ovšem tělocvik docela rádi, usmívali se u toho a hráli ty divné hry se všemi těmi míči a míčky. Proto jsem myslel, že je to normální a že já jsem jinačí. Že je se mnou něco v nepořádku. Na střední škole se moje nenávist k tělocviku spojila s pubertou. Svléknout se před cizími kluky pro mě začalo být traumaticky paralyzující. Tehdy se tomu říkalo teploušství.

A protože jsem pár takových poznámek od svých vrstevníků schytal, fakt jsem si to začínal i myslet. Přitom jsem si celou tu dobu v hlavě říkal, že teploušství je přesně to, co dělají ti kluci ve sprchách a během skákání přes švihadla, když se chválili za to, že hopsají jeden jako druhý a v řadách a učitel jim ukazuje, jak držet zadek v rovině. Nejvíc vtipné na tom bylo, že mi na tělocviku chyběly holky. Proč tam nejsou? Úplně jsem se v tom ztratil. Můj učitel tu nenávist a stud vycítil, ale neřešil to. Řešení jsem nalezl až já. Ve stejnou dobu probíhaly na mé střední škole umělecké kroužky.

Začal jsem je tedy navštěvovat a prostě tělocvik vypustil z hlavy. Bylo pro mě naprosto zbytečné o tom mluvit. Někomu se omlouvat. Byl jsem připraven přijmout i jakékoliv tresty, ale už jsem se prostě nehodlal dál znásilňovat. Tehdejší učitelka na dramaťák to vycítila a jednoho dne mi řekla: “Mluvila jsem s tvým tělocvikářem, nějak to vyřešíme, pomůžu ti.” A stalo se. Dál jsem navštěvoval hodiny umění, na tělocvik jsem nechodil. Na vysvědčení jsem poté z tělocviku dostával pravidelně za tři. Občas jsem tam šel, to když byly nějaké zkoušky. Ale jinak jsem na tajňáka dál docházel na hodiny herectví, umění, rétoriky. Řešili jsme spisovatele, knihy, chystali divadelní představení. Poznal jsem tak více Shakespeara, Byrona, Johna Locka a další.

Bylo to jedno z nejšťastnějších období mého života. Co se vlastně stalo?

 Paní učitelka mi tehdy prokázala laskavost. Rozhodla se určitým způsobem vzepřít řádu, nasadila své jméno a nevzdala to. Musím také konstatovat, že stejnou laskavost mi prokázal pan tělocvikář, drsný chlap, který se jinak s ničím nemazlil. Jeho srdce společně se srdcem učitelky divadla pro mě na dobu 4 let vytvořila prostředí, v němž jsem věnoval energii tvorbě, přemýšlení, umění. Kdyby se tak tehdy nestalo, pravděpodobně by nevznikly ani mé knihy, videa, příběhy a další projekty. A ani tento článek.

Pochopil jsem, že aby laskavost mohla něco změnit na rovině kolektivního přínosu skrze jednotlivce, pak je nutné, aby lidé, kteří jindy striktně dodržují pravidla, povolili alespoň na krátký okamžik uzdu svým opravdovým pocitům. Naslouchali individuálnímu příběhu človíčka. A vytvořili prostor, v němž se individualismus stane novou normou radosti i pro druhé. Ne hned, ale v čase. Je k tomu zapotřebí důvěra v to, že radost z tvorby je jedinou podmínkou toho, zda to smysl dává či nikoliv. Je to jako udělat díru kladivem ve skalnatém povrchu a zasadit semínko do hlíny. Možná vyroste krásný strom. Možná taky ne. To není zas tak podstatné. Ovšem v okamžiku, kdy upřednostníme lidskost před určitým společenským diktátem průměru, můžeme dát do procesu větší dobro, než to, o které ve své podstatě usiluje diktát.

Ačkoliv se v něm cítíme bezpečně, můžeme zjistit, že proces pravidel, v němž se kolektivně vyznáme, zabitému tělu duši nevdechne. Je fajn, že jezdíme jenom na zelenou a na červenou stojíme. Ale v okamžiku, kdy bude vaše žena rodit v autě a ztrácet čím dál větší množství krve, projedete pravděpodobně i na červenou s předpokladem, že to uřídíte a že všichni přežijí. Uvědomme si, že lidé, kteří vnímají věci jinak, se přeci ničím neprovinili, neublížili nikomu, nejsou to vrahové. Jenom následují své srdce tak jako řidič s rodící ženou na palubě následuje vozovku bez ohledu na červenou.

A to je důležité vzít v potaz, neboť řád má stále tendence stavět lidi, kteří jdou za svým srdcem, do rovnice zločinu. Proč? Protože nerozumíme hlasům cizích srdcí. Otec, který projede na červenou s právě rodící ženou, je omilostněn faktem, že by dítě či matka mohly zemřít. Ve stejném kontextu ovšem nevnímáme sebevraždy z neštěstí nebo nesplněných snů, jež se nám nepodařilo přes společenský diktát realizovat. Arogantně pak říkáme: “Měl jsi více možností, jak v dospělosti realizovat své sny.” Je to jako když řeknete řidiči: “Máš možnost oplodnit ženu za pár let, vše je v pohodě.”

Arogancí začíná být nazýváno vše, co přesahuje hranice našeho běžného stereotypního myšlení. Ale to přeci není skutečné, je to uměle živené strachem z toho, že to, v co jsme věřili, pozbývá smyslu a že se velcí a mocní představitelé prostě… zmýlili. A bude to jinak. Tehdy má paní divadelní učitelka šla riskovat svým jménem. Učiteli nejspíš řekla: “Ten kluk je citlivý, táhne ho to jinam. Tělocvik je ve stejnou dobu, umře tam, Jardo.” Myslím, že kdyby to neudělala, neřekla těchto pár slov s vehemencí a přesvědčením srdce, tak je ze mě dnes možná ruina zdravých svalů protkaných rakovinou a nechutí existovat. Protože tělo se nehýbe tak, jak velí systém, ale tak, kam ho vede srdce. A vaše tělo nepatří diktátu, patří vašemu srdci.

Položte si proto sami otázku v roli rodiče či lídra:

1) Jakým způsobem podporujete ostatní lidi?

2) Jaká slova laskavosti a podpory používáte, když s vámi vaše děti sdílejí své sny a vize?

3) Kdy jste naposledy poskytli nezištně pomoc?

4) Umíte si říci o pomoc?

3. LASKAVOST OTÁZKY, KTERÁ ZABOLÍ

Třetí laskavost, kterou jsem obdržel, byla otázka od Barbory. “Kdy jsi byl naposledy šťastný?” Následovala další otázka: “Hele, a když už jsi tak zveřejnil ten úžasný příběh o útěku, kdo se tě naposledy z té obrovské komunity zeptal, jak se opravdu cítíš? Jak ti je po těch letech?” Uzavřel se mi kruh, nebo naopak znovu otevřel? A teď to přišlo.

Ve chvíli, kdy jsem pocítil, že ztrácím pevnou půdu pod nohama a že všechny ty peníze a úspěchy jsou k hovnu. Začalo se dít něco neobvyklého.

Proto nyní vypněte televizi. Ŕádio. Vzdalte se na chvíli od svých blízkých, zavřete se sami do pokoje. Položte si proto i vy sami jednoduchou otázku:

“Kdy naposledy jste byli opravdu šťastní?”

Jedna otázka ve vás totiž může otevřít mnohem více, než znalost odpovědí, které se naučíte od různých guru nazpaměť.

Na ostatní otázky se vyserte. Tuhle dejte na první místo. A pak jděte dál.

Děkuji moc za to, že jste dočetli až sem.

PS: Jestli máte chuť vnímat šíření laskavosti z vícero úhlů pohledů, přečtěte si pár slov od Barunky... a budeme se na vás společně těšit v projektu laskavostjenormalni.cz

 

Tomáš Lukavec

Nejnovější příspěvky

Hostem pořadu, který si můžete pustit nad článkem, je členka VIP klubu Zákony bohatství paní Jarmila Hokrová, která má své podnikání na internetu již nějakou dobu.

Komunikace nebo-li přenos informací. Když chcete mít zdravé vztahy, musíte komunikovat.

Hostem v pořadu „Nakopávač“ je paní Ivana Turko, která je členkou VIP klubu Zákony bohatství a také spravuje projekt Tekutá síla.